Skyward Sword

Skyward Sword je tedy moje první „velká Zelda“, ačkoliv i ty malé na DSku, jsou na herním žebříčku obrovské hry. Nemůžu tedy porovnat, jak moc se to změnilo od starších dílů, ačkoliv jsem si udělal nějaký přehled z článků a navíc se dá hra porovnávat i s DS verzemi, se kterýma má mnoho společného. Začnu tím hlavním, grafickým zpracováním. Pastelové barvy a specifický styl nahradil pokus o temnou a realistickou grafiku z předchozího dílu. Twillight Princess. A jde o změnu přímo výbornou, protože grafika nedělá hratelnosti ostudu – ba naopak! Grafika je velmi líbivá a to neříkám jen na poměry Wii. Ano, máme tu rozmazané textury, máme tu nízké rozlišení – ale celé grafické ztvárnění je nadčasové. Dnešní hry, které graficky vyčnívají technologií, ztratí své kouzlo velmi brzo, tohle nová konzole hodí pouze do vyššího rozlišení a stále tu máme krásnou hru.

Grafika je také plná detailů, postavy jsou také moc pěkné. Co se mi hodně zamlouvalo, byly cut-scény, opravdu nádherně zpracované, s dobrou kamerou, hudbou a vším, co k tomu patří. První hodina, dvě je cut-scenami pekelně nabitá a úvod do hry máte pořádně filmový.

To mě přivádí k příběhu, opět tu máme tradiční pohádku o tom, jak Link (potažmo vámi jinak pojmenovaný, já mu tedy jméno nechal) zachraňuje princeznu Zeldu. Ačkoliv, jak brzy zjistíte… ještě poznámka, vzhledem k tomu, že pokud vám půjde jen o příběh, dostanete se na konci ke 30–35 hodinám, tak brzy znamená „tam, kde jiné hry končí“… je všechno jinak a do příběhu se zamotá mnoho vedlejších faktorů.

Nechci ale příliš spoilerovat, tak vám povím, jen jak hra začíná. Link i Zelda jsou spolužáci, a nejlepší přátelé, a něco víc, co se teprve rozvijí. Žijí ve městě Skyloft, které je celé na létajících kamenech uprostřed oblohy – a když říkám spolužáci, nemyslím tím nějakou střední školu, ale rytířskou akademii, kde se žáci cvičí bojovat a létat na speciálních tvorech – obrovských ptácích, kde každý student má svého osobního a drží spolu velmi silné pouto. Ostatně, váš pták vás bude provázet celou dobu (haha, dvojsmysl!) a slouží jako dopravní prostředek, mezi lokacemi. Na druhou stranu, silné pouto, které je tak naznačováno chřadne – pták nemá ani jméno a pokud jste na zemi, nevíte o něm. To je bohužel škoda, Nintendo zde ten vztah mohlo více zpracovat a ptáka aktivně zapojit i na akce na zemi. Ačkoliv, abych jim tak nekřivdil, tak v tomhle světě odděluje svět nahoře v oblacích a svět dole na pevné zemi, vrstva neproniknutelných mračen a ptáci tam prostě nelítají.

Zpátky k příběhu, ten začíná v jeden krásný sváteční den – celý Skyloft se připravuje na oslavu a vy jste považován za největšího favorita závodu na ptácích, po menších problémech závod vyhrajete a provedete sváteční ceremoniál. Bohužel, krásný den naruší bouře a Zelda je pryč. A konec, víc zjistíte hraním – a je co zjišťovat, protože příběh vás bude pohánět velmi rychlým krokem vpřed. A to pomocí, jak už bylo zmíněno, krásných cut-scén, dějových zvratů, zajímavých vedlejších postav a tak dále a tak dále.

Příběh je zase Zeldově schématický, najdete mapu – otevře se vám část světa, tam splníte vše, co se dá, najdete další mapu a tak znovu. Na rozdíl od DS her, tentokrát vás čekají jen tři světy – lesní říše, sopečná a pouštní. Do nich se budete v rámci příběhu mnohokrát vracet a každou lokaci si projdete víckrát. Nebojte se, tady je vše šikovně řešeno – pokaždé se lokace nějak změní, objeví se nové cesty, máte tam zkratky, silnější nepřátele, pomocí nových předmětů se dostanete na nová místa, anebo dokonce se změní celý ráz krajiny. Takže máte sice pouze tři hlavní lokace, ale v nich je ukryto mnoho dalších typů krajin. Co je dominantou každého světa je hlavní dungeon – většinou chrámy, ačkoliv v každém světě, je dungeonů několikero. Tyhle dungeony vás však nepřekvapí svou velikostí, mnohdy se třeba jedná o pět místností za sebou avšak! Avšak, každá místnost je využita na 100% a znamená to, že tam strávíte klidně desítky minut.

Místnosti jsou opět prokřižovány všemožnými hádankami, naštěstí ale né tak složitými aby bránily plynulému chodu hry – schopnější hráč půjde pořád dopředu, ale mozek mu bude pracovat. To mě přivádí k dalšímu bodu hry a to je obtížnost, ta je opravdu krásně nastavena. Nic není moc těžké, nic není moc lehké. Prostě pořád je to plynulé. Můžete se však zaseknout a to se mi párkrát i stalo. Na to tu ale slouží i video-nápověda, kterou se mi ale podařilo objevit jen jednou, ale mělo by to fungovat tak, že pokud jste někde moc dlouho, tahle nápověda se vám ukáže. Kde se asi zaseknete, jsou souboje s některými bosy, ty jsou poměrně namáhavé, ale jakmile přijdete na princip, máte to v malíku. Bosové jsou zde, jak už to u Zeldy bývá, úžasní! Souboje s nimi vás opravdu budou bavit a vždy překvapí něčím novým. Dalším oblíbeným zasekáváním místem se stanou zkoušky v tiché říši, kde nesmíte být odhaleni a zároveň musíte posbírat všechny předměty, které po vás hra žádá. Ale tyhle zkoušky většinou zvládnete na druhý pokus, jakmile se ve světě zorientujete.

Celá hra neustále překvapuje, a i když dostanete všechny předměty (jsou zde tradiční jako prak, nebo luk ale i nové, jako třeba dálkově ovládaný létající brouk) tak na vás vyskakuje pořád něco nového. Designéři z Nintenda jako vždy odvádí nejlepší práci.

V čem odvedli další skvělou práci je i ovládání, které využívá maximální potenciál Remote+. Pamatuje na Red Steel 2, které založilo celou hru na téhle periferii s tím, že můžete přesně sekat s mečem? V nov Zeldě je přesné sekání mečem samozřejmostí, stejně tak jako švihání s bičem, anebo s navigováním brouka. Ovládání prostě opravdu funguje. Někdy sice narazíte na problém se senzorem, ale stačí zmáčknout šipku dolů na ovladači a ovladač se během setiny přeorientuje. Navíc, i práci se senzorem obstarává přídavná krabička, takže nemusíte mířit na televizi. A to je ohromný plus pro pohodlnost. (Například, v takovém CoD 4 musíte neustále mířit na televizi, po delší době je to nepohodlné, zde můžete třeba mířit do země, nebo za záda a funguje to.)

Hra přesné ovládání neustále využívá – a nepřátelé jsou k tomu plně přizpůsobeni, většina z nich je vytvořena tak, abyste do nich museli švihat přesně. Zvlášť bossové, tam je přesnost hlavní faktor úspěchu.

Hra dále nabízí po dohrání příběhu Hero mode – vše je těžší, jsou upravené některé dialogy, vaše postava má nějaké výhody – ale osobně jsem ho nezkoušel, ale minimálně vám hru prodlouží o notný kus. Co se týče vedlejších aktivit a tak, tak toho není zas tolik. Samozřejmě, člověk co rád prozkoumává se v téhle hře vyžije, ale vedlejší obsah by hru nepostavil.

Sečteno podtrženo nevím co dál říct – jedná se o herní klenot, o jednu z nejlepších her, na které můžete narazit (zahraniční magazíny prohlašují, že to překonalo i Ocarinu). Samozřejmě, je tam pár věcí, které by mohly být lepší – vztah ptáka, reálie světa – ale ve velikosti a zábavnosti hry jdou stranou. Na konci dostanete dojemný příběh, bezvadnou hratelnost a krásné audiovizuální zpracování. Navíc s herní dobou, která vás zabaví na dlouho + s možností ji ještě jednou tolik prodloužit. Není co řešit, pro majitele Wii povinnost, pro nemajitele Wii povinnost pořídit si Wii. Tohle je to na co se čekalo. Pokořitel Mario Galaxy a absolutní Wii hra. Bohužel i pomyslný hřebíček do rakve.