Ocarina of time: nejlepší hra všech dob?

Ocarina of Time začíná jako všechny klasické Zeldy. Link není žádný hrdina, nikde není žádné zlo a vše jde krásně. Co však nastartuje koloběh událostí je, když se obrovský magický strom rozhodně k sobě Linka předvolat, pošle pro něj vílu Navi (jenž se poté objevuje v mnoha dalších titulech, namátkou jako kurzor v Twilight Princess nebo jako hlavní poradkyně ve Phantom Hourglass) a hlavní hrdina Link (nebo klidně pojmenovanej jako John, jak je libo) musí překonat první překážky, aby se ke stromu vůbec dostal. Získá první meč, ostatní obyvatelé mu dají cenné rady a dobrodružství začíná! A dobrodružství ho dostane až na královský hrad, kde se setká s princeznou Zeldou a s hlavním padouchem v podobě krále zlodějů Gannondorfa. Příběh dostane velký impulz v podobě cestování časem – váš hrdina se může vracet do dětství, navštěvovat místa zastara a řešit různé hádanky. 

Hra k tomu využívá tradiční prvek, který tahle série zná – je to hudba. V jiných hrách slouží hudba jako podkres situace, zde hráč sám hudbu tvoří, bylo to tak tady v podobě okariny, v Spirit Tracks měl Link píšťalu, v Twilight Princess foukal na listy a v nejnovějším Skyword Sword hráč hrál na harfu. V každé hře hudba plní tedy důležitou roli a je to jedna z věcí, která dle mého názoru celou hru povyšuje mnohem výš než ostatní – vždyť hudba, to je tak nádherná a vyšší součást! Gears of War používá ve hře násilí, Call of Duty exploze a Zelda hudbu. Už víte co tím myslím?

Další věcí je příběh, který je o hrdinství, o přátelství a hlavně o odvaze. Je to děj, ze kterého se člověk může něco naučit, který hráče formuje – když by se stočila diskuze, jaká hra na člověka působí dobře, tak bych rozhodně jako první řekl Zeldu. A to příběh není nijak obsáhlý, celý scénář by se smrskl na pár stránek A4. Na druhou stranu hra rozsáhlá je, jenom základ vám zabere na dohrání několik desítek hodin a ještě jednou tolik můžete strávit v prouzkoumávaní vedlejších lokací, plnění rozličných úkolů a sbírání předmětů. Narozdíl od jiných si obsah musíte poctivě najít sami a žádná šipečka na mapě vás k němu nedovede. Proto není problém hru prolítnout (no, prolítnout myšleno jinak než v případě takového Skyrimu) a o tyhle věci ani nezavadit. 

Hra je jinak ze stránky hratelnosti výborná – co to kecám! Je doslova úžasná! A to jsem ji hrál po patnácti letech! Všechny dungeony, souboje, hádanky, bossové, vyšší obtížnost – všechno je prostě super hratelné i dnes a nebál bych se říct, že ta hra je absolutně nadčasová. Důkazem je, že nové 3D Zeldy se v základu příliš neliší, ale to není špatně – nebo snad někomu vadí, že volant u auta je kulatý 100 let?

Grafiku ani hudbu hodnotit příliš nebudu, ačkoliv mi grafika místy přišla svým způsobem pěkná – jelikož ve hře funguje denní a noční čas, tak vidět jak za horami vychází sluníčko, do toho ta pohoda všude kolem – úchvatný zážitek, i teď v době Crysis 3. S grafikou by mohli někteří namítnout, že hra je příliš inflantilní – místy je, ale místy překvapí svou brutalitou. Setkání s místní obdobou zombie je docela šokující událost. K inflantilnosti se váže i drobný humor, který vám ve hře několikrát vykouzlí úsměv na tváři, ne, nebudete se smát a válet se na zemi, ale budete mít prostě dobrý pocit. To ostatně platí o celém hraní téhle povedené hry.

Co zestárlo je ovládání, které vás až příliš často nutí zacházet do menu a systém ukládání hry – v mém případě to druhé upravil emulátor, kde jsem mohl začít přesně tam, kde jsem skončil. To ovládání, no, na X360 ovladači to šlo celkem v pohodě, ale chybí možnost ovládat kameru a přepínání mezi předměty. Každopádně si nemyslím, že by to byl nějaký větší problém, stačí si jen zvyknout… nebo pořídit 3DS verzi, která je v tomhle upravená.

Teď, když jsem zhodnotil všechny aspekty hry a něco vypíchl, vrátím se k jádru pudla – je hra nejlepší všech dob? Ano i ne. Vysvětlím: hraní jsem si užíval, i v dnešní době to byla velká zábava a nevšední zážitek, jenže vyšlo něco, co to překonalo – Skyward Sword je prostě dokonalý vrchol evoluce. Takže místo nejlepší hry má pro mě právě ten, na druhou stranu hrát tuhle hru v době, kdy vyšla – tak věřím tomu, že bych dodnes chodil v tričku s logem hry. 

Série Zelda je pro mě naprostý unikát – je to umění, je to hra s vyšším posláním a hlavně je to úžasné, nadčasově vydesignované dílo, které by si zasloužilo být v Louvre, hned vedle Mona Lisy!