Jak jsme (ne)pokořili OFP

Když se řekne nejtěžší obtížnost v FPS hrách každému se před zrakem objeví přesní nepřátelé, jejich nezranitelnost, omezené životy i náboje. A zkoušení pořád dokola. Smrt. Checkpoint. Smrt. Checkpoint. A tak dále. Ale to není naštěstí případ téhle hry. Zde žádné checkpointy nejsou, ačkoliv opakovat se bude hodně. Jen místo pěti minut celá hodinová mise. Je to šílené, je to k naštvání… ale je to fér. Opravdu.

Nepřátelé nejsou odolnější, hráč nepřijde o možnost se léčit, nedostane méně zásobníků a žádné další umělé klacky pod nohy. Jde čistě o reálnou záležitost: zmizí checkpointy, jak již zde padlo, a kompletní HUD. Jediné dvě věci, které v téhle hře tvoří těžkou obtížnost.

Atmosféra hry tím stoupne o 1000% vzhůru. Není nic horšího než bojovat schovaný v budově, odněkud slyšíte rozkazy nepřátelských jednotek a náhle se někdo objeví ve dveřích. Vy se nelekáte, to právě jen váš spojenec do vás pod špatným dojmem nastřílel půlku svého zásobníku, a zbývajících dvacet minut mise mu čumíte v režimu diváka na záda. To v tom lepším případě, v tom horším a častějším se budete muset i po druhé smrti vrátit na začátek a klidně zrekapitulovat celé své hodinové snažení. A pak vás stejně dostane zmetek s raketometem… A hezky od znova.

Právě pátá mise, celá páteř celé hry, byla brutálně těžká. Jen v ní jsme strávili několik hodin, s ostudou nechci říkat kolik, ale Call of Duty by se do toho bez problému vešlo. Takové situace jsou vhodné na nervy a zde jsme udělali první vážný ústupek, snížili jsme si obtížnost. I tak jsme se do mise vraceli opakovaně. Ale hra nebyla nefér, bylo zde hodně nepřátel, tojo (jelikož šlo o ústup amerických vojáků pod velkou přesilou armády čínské), ale byli špatně ozbrojeni a jednalo se spíše o pohyblivé terče. Chyba byla v našich schopnostem. Důkazem bylo neustálé zlepšování našich výsledků. Na první pokus jsme se dostali sotva k druhé obranné linii, na třetí pokus až k pátému bodu a při čtvrtém opakování jsme zemřeli hned ze začátku, jelikož to někdo prostě zkazil. A při poslední etapě boje jsme byli tak unavení a zoufalí, že jsme si zapříčinili pády sami. Vidíš těch deset nepřátelských vojáků? VOLE NEUTÍKEJ K TOMU BARÁKU, ZDRHEJ PRYČ! Říkal jsem ti to, aby jsi tam nechodil.. a teď znovu! 

Nebojte, obtížnost jsme si opět zvedli a s tím, že se k téhle misi vrátíme po dohrání, pokračovali dál. Ejhle. Pátá mise je nejtěžší v celé hře, to bez debat. Šestá mise je něco podobného, jen v noci. A tak po několika marných pokusech se vrátila nižší obtížnost. Další slib návratu, další level a další nervy. Tentokrát se nám již dařilo mnohem lépe, a hru jsme zdárně dokončili. Ke konci hra byla i jednoduší, díky lepšímu vybavení, které jsme získali za větší level našich vojáků. A taky díky další uživatelské vychytávce. Je to opět ostudné, ale opět jsme si pomohli. Jak? Přišli jsme na to, že hráč, který byl do hry pozvaný a umřel, tak se může odhlásit, pak se opět pozve a jakmile se přihlásí, jeho postava oživne a on může pokračovat. Je to podvod, ale zas tolikrát jsme to nepoužili… fajn, kecám. Používali jsme to často, nervů jsme ztratili už více než dost. A i přes to hra byla pořád velkou výzvou.  Která nás bavila a ve které jsme zažili tolik památných momentů. Nikdy třeba nestřílejte na rychle běžící cíle směrem k nepřátelům, může to být váš kolega. A pokud vás napadne použít raketomet v domě, přesvědčte se o tom, že to okno u kterého stojíte je dostatečně vysoké.

Hru jsme tedy dokončili, sice ne na 100% hardcore poctivě. Ale dokončili a bavilo nás to. A pokud máte rádi střílečky, a jste třeba i dva, tak nevím na co čekáte…