Eskapády ARMY II

Začnu se základní kampaní, nejdříve intro – no, ani nevím, jestli to bylo intro, půlka postav byla neviditelná – ale mluvily, náhle tam však něco vybuchlo! – a už se ocitám na první misi jako člen speciálního týmu. První úkol, jdu za ním. Ejhle, nepřítel, kde je můj tým? Půlka z něj je půl kilometru daleko a s hláškami „kryj mě, jdu“, „kryji, jdi“ přechází od stromu ke stromu a třetí společník si hraje na vlka samotáře několik set metrů v nepřátelských liniích. Aspoň není nuda, říkám si, nějak automaticky plním úkoly, tým už je nadobro rozdělen, a po nějaké době docházím k hlavnímu checkpointu. Musí tu být i zbytek týmu! Naštěstí je ve hře možnost 4× zrychlit čas a já tak nemusím čekat na velitele příliš dlouho, jen pár minut.  Plním další úkoly, začíná velká bitva… kdyby velká, na naší straně vidím jeden tank, nepřátele nikde. Další mise, útok na město. Jediného nepřítele, kterého jsem potkal byl spojenecký voják, který si bohužel vybral ve špatný čas špatné místo. Prostřelil jsem mu hlavu, už mě holt po minutách nudy svrběl prst na spoušti (respektive na primárním tlačítku myši). Díky bohu jsem byl na ulici sám (předtím teda ještě on), a tak nikdo padlého hrdinu nemohl pomstít. Pokračuji do hloubky „opevněného města“, místy vidím pobíhat nějakého amerického vojáka, ale nepřítel nikde a nikde. 

Úkol! Ozývá se mi vysílačka, mám jít odstřelit zabarikádovaného snajpra. Inu, teď to začne, říkám si a běžím několik minut na místo akce, přitom obcházím každý roh a bezpečně se kryji. Když dorazím na místo splnění mise, nervózní a připravený, dostávám hlášení, že je mrtvý. Paráda. To se stává, prostě to splnil někdo jiný. Vracím se zpět, už v klidu, bezpečně. 

Zajímám v rámci dalšího úkolu nepřítele. Další cutscéna! Jak jsem to poznal? Chyběly některé postavy. Nevadí, animací tu stejně není moc. Co vadilo bylo zaseknutí animace… restart od autosave, vrácení se k animaci, postavy opět chyběly ale misi jsem zdárně ukončil. S krásnou statistikou jednoho zářezu – onoho jednoho bojovníka za svobodu a demokracii. Kéž by někdo sejmul toho bastarda co to udělal… Pche.

Další mise, open world systém, dějový zvrat. Dostávám k dispozici helikoptéru, fajn, teď ji nepotřebuji a se svým týmem, který právě padl pod mé přímé velení nasedám do auta. Chci si odpočinout a naplánovat další postup – sedám si jako spolujezdec, řídí AI. Kdo má však tušit, že speciální voják Námořní pěchoty Spojených států amerických nemá řídičák? Z města po deseti minutách ničení všech zdejších plotů a pouličních lamp nemůžeme vyjet, dochází mi trpělivost, přesedáme – řídím sám, už chápu proč to nešlo, řízení aut je v Armě II pěkný oser, ale neva, dá se to zvládnout i bez vandalismu.

Dojíždím k místu nepřátelského opevnění, vystupujeme daleko od něj – útočíme takticky přes strmý kopec v lese. Pomaličku, takticky, a hlavně pomalu. A kurva! Je to tu zas, mise je splněna někým jiným. Americký tým mě uvítal a nasměroval na další místa. Ách jo. Smiřuji se s představou, že máme své vlastní armádní stalkery, kteří jsou jen o fous před námi… Tak co teď? Auto je zatraceně daleko. Jo, ta helikoptéra. Tak jí volám, stavím se na krásnou prostornou mýtinku a čekám. 

Po pár minutách se pilot zjevuje, už se raduji, sleduji jak pomalu nalétavá. Tak jo, nasedneme hoši! Ale pamatujete ještě na toho vojáka, co neměl řidíčák a srazil každý statický objekt v okolí? Pilot bylo asi jeho dvojče, těsně před přistáním vrazil prudce do země a paralyzoval celý můj tým. Paráda. A pořád se někdo diví, proč se Američanům tak nedařilo ve Vietnamu? No proto, že tam byly hromadně použity helikoptéry!

Zkouším štěstí v datadiskové kampani Arrowhead. Invaze na letiště, vysedáme – boj, ničíme nepřátele a postupuji. Náhle mě strašně nefér způsobem, kterému se nešlo ubránit, sejmul tank. Fajn, tak tohle je výzva. Misi tedy přesně opakuji, dávám si pozor na ten tank. Ale něco je špatně, cítím to. Jo, to jen ten tank, který mě předtím vesele odstranil, měl skriptovaně vybuchnout a to předtím prostě neudělal. Jednoduše řečeno se vzbouřil svému osudu, postavil se proti svému údělu, jak Neo v Matrixu, a věřím tomu, že v paralelním vesmíru, kde ta mise neskončila, žije neskutečně blahodárným způsobem do teď. 

Útok pokračuje na další vesnici. No, nebo by měl pokračovat. Celý tým chytila při setkání se s nepřítelem neodolatelná touha obrátit se na sever a prostě utíkat, a tank, který byl za kopcem, je prostě jednoho po jednom sejmul… Autosave, opět útok na vesnici, tentokrát se vše daří, po zabití dvou nepřátel a splnění úkolu „vyčistit oblast“ směrujeme své úsilí na opevněnou pevnost na druhé straně údolí. Při přesunu nás vyrušuje několik nepřátel, to způsobí několik nesmyslných rozkazů (v jednom bodě jsem měl například nastoupit do prázdného auta), spojenci se zasekli, místo chůze stojí na místě. Taktika vyčkávání se za druhé světové války nevyplatila , a ani zde to nebylo jiné. Autosave, útok na nepřítele. Tak tady je to drsný! Velitel týmu naběhnul přímo na hlavní silnici k nepřátelům a je rozstřílen nejméně tuctem nepřátel. Celý tým tahle překvapivá smrt zdrtila, až tak, že přestali myslet, a nabíhali na tu stejnou silnici, tím stejně nesmyslným způsobem. Nějak mi to nevadí, stejně je to beztak jen parta kreténů… KONEC HRY. Kvůli obrovským ztrátám je mise zrušena. ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Několik pokusů se mi nevyplatilo: hru, která trestá hráče za chyby AI, vypínám. Mise, která by byla všehovšudy na deset minut, mi bez jejího dohrání zabrala přes hodinu času. Jsem vzteklý a vedu filozofickou debatu o smyslu své existence: jsem takový lempl, že nedokáži udržet spolubojovníky naživu při čelním útoku proti kulometům? Že nedokáži najít dostatečně rozlehlou poušť pro přistání helikoptéry? A jestli bych si neměl náhodou zajít k očnímu kvůli chybějícím lidem v animacích? Otázek je spousta, a odpovědí, těch je tak málo…