Poprvé, kdy mě vážně zaujalo Super Mario Odyssey, bylo tehdy, když na loňské E3 Nintendo během své krátké, byť velmi intenzivní prezentaci, představilo trailer na nové pokračování z legendární série Mario. Svižná swingová hudba, líbivá barevnost a sympatičnost byly těmi hlavními dojmy, které se mi v tu chvíli rojily hlavou. Přiznám se však, že nejsem nijak velkým fanouškem Maria. 2D Mario byl pro mne v pozdějších fázích zcela frustrující záležitostí, zatímco 3D díly se ke mně poprvé dostaly v rámci portu Super Maria 64 na Nintendo DS. Tehdy jsem však nedokázal rozeznat, že mám v rukou světový klenot, jenž položil základy celému žánru. Pro mě to byla jen obyčejná, nepříliš přístupná skákačka s otřesně zpracovaným ovládáním, kdy plastová násadka na prstu měla simulovat 360stupňový analog. Nefungovalo to.
Následně se ke mně 3D Mario vrátil ve formě Super Mario Galaxy. Tato dvoudílná série očarovala celý svět a sklízela ohromný kritický, komerční a hráčský úspěch. Tentokrát jsem byl během hrání smířlivější a oba díly se mi líbily, přestože jsem si k nim žádný horlivý vztah nenašel. Já vlastně na skákačky nikdy moc nebyl. Nedávno jsem si však zahrál a hlavně dohrál Super Mario 3DLand a tento díl mě dostal. Byl svižný, nápaditý a velmi zábavný. Že by se mi skákačky přeci jen zalíbily?
