Final Fantasy XV - pohledem nováčka

Final Fantasy je bezesporu jednou z největších herních sérií, která kdy vznikla. Ostatně už je tu s námi od roku 1987 a od té doby vyšly doslova desítky a desítky dílů, několik celovečerních filmů a kdo ví čeho ještě. Sérii navíc doprovází obrovský komerční úspěch, kdy se jen posledního velkého dílu prodalo na dvou konzolích přes sedm milionů kousků. A právě tento díl se pro mě stal vstupní branou do ohromného světa japonské série.

fantasy1

Hra právě tento aspekt podtrhuje. Po loadingu vás při zapnutí vždy uvítá hláška, že tato hra vznikla jak pro staré harcovníky, tak i pro úplné zelenáče. Tvůrci zašli tak daleko až zahodili klasické tahové souboje ve prospěch akční podívané. A hned na úvod řeknu, že to byl správný krok. Souboje jsou sice relativně jednoduché, ale jinak naprosto efektní, kdy pokud vše funguje jak má, tak je radost pohledět. Postavy uskakují, mění zbraně, doplňují vzájemně své pohyby a vytváří tak neuvěřitelně plynulé sekvence útoků.

Jedním z hlavních faktorů správného souboje je volba zbraně, což je jeden z mála taktických prvků. Jednoduše řečeno zde má hlavní postava k dispozici několik typů útočných zbraní a aby byl v zápase efektivní, musí je měnit podle toho, proti komu stojí. Nevysvětlitelně to funguje – po pár hodinách hry už hráč dokáže tak nějak na základě zkušeností odtipovat, co na koho platí. A pokud to nezvládne, dává hra dost nápověd, co je správné a co ne.

final2

Jak jsem zmínil, souboje fungují, když fungují. Ale mnohdy se tak bohužel nestane. Začnu naprostou banalitou a tou je kamera. Pokud bojujete například ve stromovém háji, neuvidíte vůbec nic. Jen listí a kmeny. Další věcí je naprostá nesmyslnost magie, kterou je třeba těžit a craftovat. Ve výsledku se tak jedná jen o nejnutnější prostředek na nejsilnější bosse použitý párkrát během hry. Další věci je, že hra je relativně snadná a umřít není snadné. To ale ve výsledku znamená, že nepřátelé mají strašně moc životů a budete se s nimi kuchtit spoustu minut, aniž by to bylo nějak zajímavé. 

Dalším problémem soubojů a celé hry je technická stránka. Na původním Xboxu One hra neběží příliš svižně a v souboji s větším počtem nepřátel se z toho stává slideshow. Některá místa dokonce připomínají hry z předminulé generace konzolí. Nekecám. Square Enix si sice zvláštně potrpí na detaily, kterých je zde mnoho a některé pohledy do okolí vypadají naprosto skvostně, ale vzápětí vás hra uvrhne do interiéru, kde jsou čytři holé zdi a nic navíc. O podivné kvalitě textur nemluvě. Co je však naprosto povedené, tak jsou animace postav – v žádné jiné hře jsem neměl tak dobrý dojem, že se postavy opravdu pohybují jako skuteční lidé. A nejde jen samotnou kvalitu zpracování, ale i jejich rozmanitost, kdy každý člen party dělá v jednu chvíli něco jiného. Tady tleskám a smekám klobouk.

Jistá roztržitost je i ve vyprávění příběhu. Jsou zde části, které berou dech – zvláště obrovské souboje s ještě většími bossy. Na druhou stranu jsou zde nekonečné grindovací questy, fillerové úkoly a vlastně poměrně nepřehledná forma vyprávění. Jelikož jsem hru nehrál v kuse, býval jsem často zmatený, co se děje a proč se tak děje. Slovník postav, který se vztahuje na lore světa vám v tom moc nepomůže a animaček je překvapivě malé množství. Na druhou stranu ale musím dodat, že konec hry je dojemný a jakési emoce ve mně vzbudil, i když mi jeho myšlenka připomněla jiná japonská díla.

Jednou ze změn, kterou série v tomto díle prošla, bylo i otočení se směrem k openworldu. To je velký hit v posledních letech u velkých japonských značek. Prošel si tím víceméně povedeně Metal Gear a minulý rok nás ohromila Zelda s níž bych tento titul rád porovnal. Obě dvě hry vyšly v podobné období, obě dvě hry dělají věci podobně – alespoň koncepčně. Ale dá se na nich krásně a názorně prezentovat, co vše autoři ve Square Enixu podělali.

V Zeldě otevřený svět znamená to, že již od první minuty může hráč jim kamkoliv – žádné příběhové ani přírodní bariéry. Každý metr čtverečný je dostupný a cestování je zpříjemněno hustě rozsetými body rychlého cestování, snadností získání jezdeckého zvířete nebo pouhou zajímavostí prostředí, které pohltí a nepustí. Na druhé straně ve Final Fantasy máme obrovský svět rozkouskovaný na několik menších částí, které se vám otevřou postupem v příběhu. To je ale to nejmenší. Mnohem horší je samotné cestování. Nejprve je základní možnost a to pěšky. Tady narazíme na několik překážek. Jednak je to sprint, protože je omezený! Ano, lidská bytost nemůže neomezeně běžet, ale zde to nedává žádný smysl. Noctis, hlavní postava, uběhne padesátku metrů a už musí zase nabírat dech. Jenže běh zde slouží pouze k rychlejšímu přesunu, k ničemu jinému. Například nepřátelům uniknete vždy i pomalou chůzí – jejich bojové pole je poměrně malé. Není proto důvod, aby byl sprint omezen. Pouze to omezuje samotného hráče a to je špatně.

fantasy3

Další věcí, která leze na nervy, jsou nepřekonatelné překážky. Představte si, že máte postavu, která se umí pohybovat částečnou teleportací na místo vržené zbraně. Rozhodně by se mohlo jednat o velmi zajímavý herní prvek. Už jen to, jak by to mohlo oživit jinak sterilní přesun krajinou, městy a všemi prostředími. A co by s tímhle šlo dělat v takovém Assasin's Creed? Určitě neuvěřitelné kusy. Zde? Zde se s tím nedá dělat krom soubojů nic. Noctise například zastaví dvoumetrový plot, přičemž by ho dokázal se svými schopnostmi snadno překonat. O to horší je, že ten plot se táhne deset metrů… a není zakončený. Takže ho Noct musí jednoduše oběhnout. A to s omezeným sprintem není žádná legrace. 

A takových míst je zde dost. V jednom bodě příběhu se například parta rozdělí, protože mezi ně spadne autobus. Nejen že mají k dispozici již zmíněnou teleportaci, oni by ten autobus mohli zcela snadno přelézt. Sakra, i já bych ho dokázal přelézt a to nejsem žádný atlet. Ne tak zde. Tady to znamená několika hodinové odloučení v podobě té naprosto nejhloupější herní části, která sama o sobě dokáže ze hry strhnout několik bodů z hodnocení. Ale nechci spoilerovat. (Je to fakt děs.)

Dalším způsobem a tím výchozím je cestování vozidlem. A to je naprostý výsměch herního designu! Automobil totiž nelze přes den ovládat a v noci jen velmi omezeně. Pouze zadáte, kam chcete jet… a auto jede. Svět je tak rozlehlý, že cesta může zabrat i osm minut naprosto bez problému. To by mohly vyřešit body rychlého cestování, podobně jako v Zeldě, kde je svět taky neuvěřitelně velký. Ale abyste ten bod mohli využít, musíte jednak být v autě a za druhé musí k tomu bodu vést od auta prozkoumaná nejkratší cesta. A vůbec nezáleží na tom, jestli jste na tom místě už někdy byli. A když už se poštěstí, je rychlé cestování doprovázeno nevhodně dlouhými nahrávacími časy. A ty jsou ostatně v celé hře velmi časté. Dám příklad, jak vypadá například herní den. Přes noc (noc znemožní dělat ve hře podstatě cokoliv, protože se ve světě objeví démoni a ti hru velmi znepříjemní) se schováte na hotel. K němu se vždy dostanete. Odkudkoliv. To je fajn. Takže loading k hotelu, přespání, loading s expením a probudíte se. Zpátky můžete rychle jen k autu. Takže loading. V autě si vyberete bod, kam chcete jet. Takže loading nebo nekonečně dlouhá jízda v závislosti na tom, kam jedete. Na konci už je hra tak absurdní, že je i sekvence: loading, animace, loading, animace a teprve pak hra. A jelikož je drtivá většina questů ve hře naprostý grind rozházený po celým světě, budete si připadat, že hrajete jakýsi Loading Simulator.

Poslední a nejlepší možností jak cestovat, je naskočení na slípky Chocobo. Jsou rychlé, většinu překážek dokáží přeskočit a jejich ovládání je zábava. Ale zase to podělali. Nejprve je dostanete k dispozici až po nějaké době a i poté si je musíte pronajímat za symbolický peníz. Ok. V pohodě. Jenže ony jdou pronajmout jen na sedm herních dní a pak proces musíte opakovat. Proč? Proč zase hra hráče uměle omezuje v něčem, co nepřináší do hry žádný užitek? Áchjo.

Když už jsem u těch peněz, ekonomika hry je naprosto nezvládnutá. Za splněné úkoly dostáváte nepoměrné množství peněz, ale ve výsledku je ani moc nepotřebujete. Itemů je zde šíleně málo a ty spotřební nalézáte během hry tolik, že kupovat je není třeba. A čeho je taky málo, je možností jak si vylepšit postavu. Respektive jich je v nepřehledném menu docela dost, ale většina z nich je naprosto neužitečná a zbytečná. Čeho je na druhou stranu moc jsou vedlejší úkoly. V jednu chvíli jsem jich měl třeba i dvacet aktivních a bylo docela nepřehledné se v nich vyznat. Hra vám v tom moc nepomůže.

Hudba ve hře dokáže potěšit i otrávit. Zajímavostí jsou soundtracky z jiných dílů a dokonce i dalších sérií od Square Enixu, ale to spíše ocení znalci. Dabing je třeba vzít ten japonský, s tím anglickým hra naprosto ztrácí kus své duše. A to, že má hra duši, krásně prezentuje neotřelými nápady. Například focení jedné postavy vypadá nejprve jako totální prkotina, ale na konci to celé zapadne krásně do sebe. Hru jsem končil (po nějakých 25 hodinách) s pocitem toho, že jsem opravdu zažil něco s partou kamarádů než obyčejných botů.

ok

I když text recenze je dosti kritický, ve výsledku jsem se u hry dokázal místy dost bavit a tato místa naštěstí ve hře převládala. Souboje jsou efektní a ani grindovací úkoly mi nevadily. Přesto hru shazuje mnoho zbytečných designerských chyb, jakoby tvůrci nikdy žádnou jinou hru nehráli. Je to ohromná škoda a snad i ponaučení pro příště. S ohledem na úspěch hry ale pochybuji.

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Poslední komentáře